XENOCIDA ORSON SCOTT CARD Clarkovi a Kathy Kiddovým za volnost, za útočiště a za veselou společnost po celé Americe Poděkování Náhodné setkání s Jamesem Cryerem ve Druhém nadačním knihkupectví v Chapel Hill v Severní Karolíně vedlo k pojetí příběhu Chan Čching—čao a Chan Fej—cuajako základu teto knihy. Když jsem se dozvěděl, že překládá čínskou poezii, ihned jsem ho požádal, aby mi poradil několik přijatelných jmen pro čínské postavy, které jsem vymýšlel. Moje znalosti o čínské kultuře jsou přinejlepším povrchní a měl jsem v úmyslu těmto postavám v příběhu Xenocidy přidělit sice menší, třebaže významnou roli. Jak mi však James Cryer, jeden z nejenergičtějších, nejvíce fascinujících a nejušlechtilejších lidí, které jsem dosud poznal, vyprávěl víc a víc o Li Čching-—čao a Chan Fej—cuovi, ukazoval mi jejich spisy a vyprávěl mi i o jiných postavách z čínských dějin a literatury, poznával jsem, že právě to jsou skutečné základy příběhu, který jsem chtěl v této knize vyprávět. Mnoho mu dlužím a lituji, že jsem promeškal příležitost, abych se mu odvděčil. Děkuji i mnoha jiným: Juditě Rapportové za knihu Chlapec, který se nedokázal přestat mýt, která mi pro tento román posloužila jako zdroj informací o obsedantních neurózách. Své agentce Barbaře Bovové, která tuto knihu pomohla přivést na svět tím, že ji prodala do Anglie dřív, než jsem vůbec začal pomýšlet na její napsání. Svému americkému vydavateli Tomovi Dohertymu za výjimečnou víru a velkorysost, které, jak doufám, se nakonec ukáží oprávněnými. Jimu Frenkelovi, redaktorovi, který moudře odmítl první náčrt této knihy, když jsem ji v roce 1978 nabídl nakladatelství Dell, a odůvodnil to — oprávněně — tím, >e ještě nejsem zralý napsat tak ambiciózní román. Svému britskému vydavateli Anthonymu Cheelhamovi, který mé práci věřil od samého počátku a trpělivě čekal na tuto knihu mnohem déle, než jsme si oba představovali. Své redaktorce Beth Meachamové za to, že mi byla přítelkyní, rádkyní a ochránkyní v dobách přípravy této i mnoha dalších knih. Vinolia čtenářům, kteří mě ve svých dopisech žádali, abych se vrátil k Enderovu příběhu; jejich povzbuzováni mi v mnohém pomohlo probojovat se nejobtížnějším literárním projektem mé dosavadní kariéry. Literární dílně Freda Chapella ze Severokarolinské university v Greensboro za prozkoumání prvního konceptu příběhu Čching—čao a připomínky k němu. Stanu Schmidtovi z Analogu ?a to, že byl ochoten uveřejnit výjimečně dlouhou část románu jako povídku "Nádherně jasná". Svým asistentům Laraine Moonové, Erinu Absherovi a Willardovi a Peggy Cardovým, kteří mi posloužili každý úplně jiným způsobem a tím mi poskytli volnost a pomoc, jež jsem potřeboval, abych mohl vůbec psát. Přátelům, jako jsou JeíT Alton a Philip Absher za to. že si přečetli rané náčrty, aby mi pomohli se ujistit, že tahle míchanice postav a dějových linií skutečně dává smysl. A svým dětem Geoffreyovi, Emily a Charliemu za to, že se mnou měly trpělivost, když jsem byl mrzutý a zanedbával je, což zřejmě doprovází všechny mé záchvaty psavosti, a za to, že mi dovolily vypůjčit si z jejich životů a zkušeností materiál pro tvorbu postav, které mám nejraději. Především pak vzdávám díky své ženě Kristině, která se mnou protrpěla každý těžký krok při vzniku této knihy, kladla otázky, vychytávala chyby a protimluvy a— co je nejdůležitější — reagovala příznivě na ty části příběhu, které do sebe dobře zapadaly, takže jsem v ní našel jistotu, kterou jsem potřeboval, abych mohl pokračovat. Nemám nejmenší představu, čím bych byl bez ní, ať už jako spisovatel nebo jako člověk, a nehodlám nikdy mít příležitost to zjistit. Kapitola První Loučení <Dnes se mě jeden z bratrů zeptal: Není to strašlivé vězení, nemoci se pohnout z místa, kde stojíš'?> <A ty jsi odpověděl…> <Řekl jsem mu, že jsem teď volnější než on. Neschopnost pohybu mě osvobozuje od nutnosti jednat> <Vy, kdo mluvíte jazyky, jste takoví lháři> Chan Fej—cu seděl v poloze lotosu na holé dřevěné podlaze u lůžka své nemocné ženy. Před chvílí ještě možná spal; nebyl si jistý. Avšak nyní si uvědomoval nepatrnou změnu v jejím dýchání, změnu tak lehounkou jako vánek způsobený letícím motýlem. Co se týkalo Ťiang—čching, ta také musela postřehnout nějakou změnu v něm, neboť dosud neříkala nic a teď promluvila. Hlas měla velice slabý. Chan Fej—cu ji, ale slyšel zřetelně, protože dům byl tichý. Požádal své přátele a sloužící, aby po dobu soumraku života Ťiang—čching zachovávali naprostý klid. Na bezstarostný hluk bude dost času, až z jejích rtů přestanou splývat tichá slova. "Ještě žiju," řekla. Zdravila ho těmito slovy v posledních dnech pokaždé, když se probudila. Nejprve se mu ta slova zdála vrtošivá nebo ironická, teď však už věděl, že to říká zklamaně. Toužila nyní po smrti, ne proto, že by nemilovala život, nýbrž proto, že smrt byla nevyhnutelná, a to. čemu se nemůžeme vyhnout, musíme ochotně přijmout. To byla Cesta. Ťiang—čching se od Cesty v životě neodchýlila ani o krok. "Pak jsou ke mně božstva milostivá," řekl Chan Fej—cu. "K. tobě," vydechla. "O čem rozjímáme?" To byl její způsob, jak ho požádat, aby s ní sdílel své soukromé myšlenky. Když se ho na jeho soukromé myšlenky ptali jiní, cítil to jako špiclování. Avšak Ťiang—čching se ptala |enom proto, aby mohla myslet na totéž, na co myslel on; byla to součást splynutí jejich duší v jednu. "Rozjímáme o povaze touhy," řekl Chan Fej—cu. "Čí touhy?" otázala se. "A po čem?" Mé touhy, aby se tvoje kosti uzdravily a zesílily, aby nepraskaly při sebemenším tlaku. Aby ses znovu dokázala postavit nebo aspoň zvednout ruku, aniž by ti vlastní svaly svým napětím vytrhávaly odštěpky kostí nebo kosti lámaly. Abych se nemusel dívat, jak se ztrácíš před očima, až vážíš pouhých osmnáct kilogramů. Nikdy jsem netušil, jak dokonale jsme byli šťastní, dokud jsem se nedozvěděl, že nemůžeme zůstat spolu. "Mé touhy," odpověděl. "Po tobě." "'Člověk touží jen po tom, co nemá.' K.do to řekl?" "Ty," odvětil Chan Fej—cu. "Někteří říkají: 'co nemůže mít' Jiní říkají: 'co nemá míť. Já říkám: 'Opravdu toužit může člověk jen po něčem, čeho bude žádostiv navždy." "Mě máš navždy." "Ztratím tě dnes v noci. Nebo zítra. Nebo za týden." "Rozjímejme o povaze touhy," řekla Ťiang—čching. Stejně jako předtím použila filosofii, aby ho probrala z jeho zádumčivé melancholie. Vzdoroval jí, ale jen naoko. "Jsi tvrdá vládkyně," prohlásil. "Stejně jako tvá jmenovkyně a duchovní předkyně nebereš ohled na slabosti druhých." Ťiang—čching dostala jméno po revolucionářské vůdkyni z dávné minulosti, která se pokusila lidi zavést na novou Cestu, ale byla poražena malodušnými zbabělci. Není správné, přemýšlel Chan Fej—cu, že moje žena má zemřít dřív než já: její jmenovkyně svého manžela přežila. Kromě toho ženy mají žít déle než jejich manželé. Ženy jsou vnitřně úplnější. Také více žijí svými dětmi. Nejsou nikdy tak osamělé jako samotný muž. Ťiang—čching mu zabránila vracet se.do zadumání. "Když muži zemře manželka, po čem on pak touží?" Chan Fej—cu jí na tu otázku vzdorně dal tu nejhorší odpověď. "Ležet s ní," prohlásil. "Touha těla," pronesla Ťiang—čching. Protože byla rozhodnutá v téhle konverzaci pokračovat, podal jí Chan Fej—cu výklad. "Touhou těla je konání. Zahrnuje všechny doteky, náhodné i intimní, a všechny navyklé pohyby. On tedy postřehne koutkem oka pohyb a myslí si, že spatřil, jak jeho mrtvá žena přešla přede dveřmi, a nedá mu to, dokud nepřikročí ke dveřím a nepřesvědčí se, že to nebyla jeho žena. Probudí se tedy ze svého snu. ve kterém slyšel její hlas, a přistihne sám sebe, jak jí nahlas dává odpověď, jako by ho mohla slyšet." "A co ještě?" otázala se Ťiang—čching. "Filosofie mě nebaví," namítl Chan Fej—cu. "Řekové by v ní snad našli zalíbení, ale já ne." "Touha ducha," trvala na svém Ťiang—čching. "Protože duch pochází ze země, je to ta součást, která dělá ze starých věcí nové. Manžel touží po všech těch nedokončených věcech, které on a jeho žena dělali, než zemřela, a po všech dosud nerealizovaných snech o tom, co by byli mohli udělat, kdyby nebyla zemřela. Muž se tedy hněvá na děti, že jsou příliš jako on a nejsou dost jako jeho mrtvá žena. Nenávidí tedy dům. ve kterém spolu žili, neboť jej buď nezměnil, takže dům je stejně mrtvý jako mužova žena, nebo jej změnil, takže dům už není z poloviny výsledkem jejího konání." "Nemusíš se hněvat na naši malou Čching—čao." řekla Ťiang—čching. "Proč?" zeptal se Chan Fej—cu. "Zůstaneš pak snad a pomůžeš mi naučit ji být ženou? Já ji dokážu naučit jenom být jako já— chladná a tvrdá, ostrá a silná jako obsidián. Jestliže vyroste taková, zatímco vypadá tolik jako ty, jak bych se mohl nehněvat?" "Protože ji dokážeš naučit být i to všechno, co jsem já," pravila Ťiang—čching. "Kdybych v sobě měl část tebe," odvětil Chan Fej—cu, "nebyl bych potřeboval oženit se s tebou, abych se stal úplným člověkem." Nyní filosofií provokoval on ji, aby odvrátil konverzaci od bolestného tématu. "To je touha duše. Protože duše je utkána ze světla a sídlí ve vzduchu, je to ta součást, která plodí a uchovává myšlenky, zvláště myšlenku sebe sama. Manžel touží po celém Já, které je složeno z muže a ženy dohromady. Nikdy tedy již nevěří žádné ze svých myšlenek, protože v jeho mysli je vždy otázka, na niž jedinou možnou odpovědí jsou myšlenky jeho ženy. Celý svět se mu tedy zdá mrtvý, neboť nemůže ničemu věřit, že si to podrží význam, který to mělo před náporem této nezodpověditelné otázky." "Nesmírně hluboké," řekla Ťiang—čching. "Kdybych byl Japonec, spáchal bych seppuku a vylil bych své vnitřnosti do nádoby s tvým popelem." "Příliš vlhké a neestetické," poznamenala. Usmál se. "Pak bych tedy měl být dávný Hind a upálit se zaživa na tvé pohřební hranici." Ona však už měla nevážností dost. "Čching—čao," zašeptala. Připomínala mu, že nemůže udělat žádné tak okázale pře...
baryna